Red flags, které jsem ze začátku přehlížela

 Další příběh bude o stalkerovi. Je to zatím pracovní název a později pochopíte proč.

Tenhle příběh bude na etapy, protože je docela dlouhý a mám s ním víc zkušeností. Pro začátek mu budeme říkat třeba Tomáš.

Seznámili jsme se na seznamce a docela jsme si sedli. Byl zadaný a tvrdil, že nehledá nic víc než pokec, ale mně to vlastně vyhovovalo, protože já vztah nehledám.

Postupně jsme se přesunuli na WhatsApp a nakonec jsme se i sešli. Ze začátku to bylo fajn. Povídali jsme si, bylo o čem, poznávali jsme se. Psali jsme si skoro denně a chodili spolu na procházky klidně třikrát týdně. Mně to nevadilo, snažila jsem se hubnout, takže každý pohyb se hodil.

Jenže časem začala témata mizet. A víte proč?
Zjistila jsem, že se vlastně o nic nezajímá. Opravdu o nic.

Naše konverzace byly většinou jen vyprávění ze života.

Jednou jdeme kolem hospody, odkud hrála nová písnička od Linkin Park. Říkám:
„Jé, tady hrají Linkin Park, přitom tu vždycky hrají jen jazz.“
A on na to:
„Linkin Park? To neznám.“

Jasně, nepoznat konkrétní písničku se stát může. Ale neznat kapelu jako Linkin Park? To mě fakt zaskočilo. Ale říkám si, dobře, nevadí, jdeme dál.

Další moment přišel v zimě.
Byla zima a on prostě řekl:
„Jdu domů, je zima.“

Já měla třeba domluvený odvoz za deset minut, ale on ani nepočkal. Prostě odešel.

V tu chvíli mi začalo docházet, že Tomášovi chybí něco dost zásadního. Empatie. A vlastně i jakékoliv emoce.

A to byl teprve začátek.

Pokračování příště.